Dva

11. listopad 2017 | 10.17 | rubrika: první rubrika

 Stále nemám v hlavě přehozeno, že jsme sami. Ještě jsem si na to nezvykla. Myslím, že dva a půl měsíce není dostatečná doba a že mi to bude trvat roky. 

Jsou dny, kdy to cítím jako pozitivum, kdy si libuji v tom, jak žijeme a kdy je moje hlava nastavena tak, že mi říká, proč to vlastně nešlo. 

Pak jsou dny, kdy se mi ozve srdce a já ho asi měla opravdu moc ráda. Kdyby ne, asi neopustím minulý vztah. 

Ale pak si zase říkám, že je tolik věcí, co jsem neviděla, kvůli kterým bych to neudělala. Moje hlava ještě neumí všechno pojmout, ale střípky už tam mám. 

Až to pochopím, bude líp. Jenže je tolik věcí, které mi to připomínají a je tolik závisti /ano, závisti/, která mi to kazí. Abyste mě pochopili...Ve vztahu si vyďobáváte ty přijemnosti, který vám ten vztah dělají lepším a to mi teď chybí. Jak by taky ne. A moje hlava furt dává do popředí tohle místo toho, aby mi říkala, proč jsem byla nešťastná. 

Nechápu proč. 

Kdybych mohla vrátit čas, nikdy bych s ním nechtěla být. To vím jistě. Zůstala bych ve vztahu a myslím, že O by mi nikdy neudělal to, co F. Žili bychom si asi dobře, protože O je osobnost. Zatím co F je submisivní. Proč jsem to neviděla od začátku? Tyhle typy fakt nemám ráda. No nic...

Tento týden jsem si vzala lexuarin. Jeden...Po čtvrtičkách....Minimálně. Čtvrtku, pak den nic, čtvrtku, no prostě, jak jsem potřebovala. První den dobrý, nálada dobrá. Druhý den už to nebylo takové a třetí den jsem měla hnusný sen, že biju svého syna a nebylo mi z toho dobře...

Včera jsem napsala O sms....

Včera jsem napsala F sms...

Oba na mě prdí...což se nedivím. Nejsem žena jejich života. Oba jsem zklamala. 

Je to ve mně a bude mi trvat dlouho, než si na to zvyknu a než se postavím na nohy...abyych alespoň já se sebou byla spokojená..

Ale musím to udělat sama...

jen...nemám tolik času....

žádné komentáře | přidat komentář

Jedna

8. listopad 2017 | 09.10 | rubrika: první rubrika

 Musím říct, že bych si přála ikonku, ale neumím ji tam nahrát. 

Asi šotek....o)

Život jde dál. Moc díky za komentáře, ani nevíte, jak mi to pomáhá. 
Můj syn, musím říct, že každá matka řekne, že má nejlepšího syna, ale já ho fakt mám.o))

Je ten nejlepší parťák na světě. Myslím, že mi hodně pomohl jen tím, že je a že podnikáme tolik spoustu věcí. Že mě neodflákne tím, že chce hrát na tabletu nebo mobilu nebo že je prostě líný. Mám to štěstí, protože doma bych se zbláznila. Přitom to mám doma hrozně ráda. Je to můj ostrov úniku, je to moje oáza, kde se cítím bezpečně. 

Poslední dobou si uvědomuji věci, který mě předtím nenapadly. Bojím a možná se i straním lidí. Které neznám. Lidi, které potkávám, znám, zdravím, jsou v pohodě. 

Všímám si najednou toho, jak lidi zestárli. Zešedivěli a jsou nemocní. Jsou utahaní dobou, prací, vztahy, možná vším. Málo se smějou. Myslím tím starší lidi. 40 a výše. Jak to? Žije se lidem dobře nebo špatně? Jsou zranění na duši? Zklamaní ze života? 

Já mám život hrozně ráda. Já jsem zklamaná jen z něj. Z trápení, bolesti, z plakání to přechází k naštvanosti, jak mi to mohl udělat. Jak upřednostnil svoje štěstí před tím naším. Že s tím najednou nechtěl nic dělat. Protože je to dřina!!! Zatím co někde jinde, ty začátky - poznávání je vždycky krása. Jeden se pro druhýho přetrhne, sex je nádherný a lidi si dělají ty maličkosti, který potěší. 

Ale minulost, lidi z minulosti furt dál žijou. Jsou utrápení tím, že je někdo zklamal, někdo ublížil, někdo jim dal ránu do srdce. 

Sliby. Nejhorší jsou sliby. 

Ne, nejhorší je hlava. Chemie! Jakmile neovládáme chemii v těle, jsme ztraceni. 

Koupila jsem si bylinkový prášky na nervy a zklidnění. Brala jsem je..

Mám předepsaný prášky na spaní a lexaurin. Mám někde Neurol. Bojím se těch prášků. Ne kvůli sobě, ale kvůli ztrátě k mému nejmilovanějšímu. Synovi. 

V pondělí jsem si vzala čtvrtku lexuarinu...bylo mi v práci krásně. Trošku mě to hodilo jinam. Vzala jsem si čtvrtku i v uterý. Už to nebylo takové...Spíš jsem to vnímala negativně. 

Dneska ještě nic...Chci jít cvičit. Dát si hodně do těla. Umordovat se. Takže dnes bez prášku. 

Prosím, jestli jste něco užívali, jak to na vás působilo? Pomohly? A jak jste přestali? 

Nula

5. listopad 2017 | 19.51 | rubrika: první rubrika

 Kamarádka mi poradila, abych si psala deníček. 

Svůj. Žádný společný blog. Tak jsem tady. a pokusím se sesumírovat myšlenky, popsat přítomnost a minulost a poučit se z minulosti. 

Poznáte mě, já jsem ta nešťastná, který tu poslední měsíce psala. Já jsem ta ublížená, ale musím to nějak překonat a musím jít dál. 

Mám syna. Mám sama sebe. To je myslím do začátku DOST. 

Udělala jsem v minulosti hodně chyb. Dokonce i hodně zásadních kterých fakt lituji. Ale čas se nedá vrátit. Čas se dá jen zanalyzovat a musí se koukat dopředu. 

Nevím, kam mě život zavede, nevím, co mi připraví, ale vím, že já zatím připravená nejsem. 

Moje zklamání je uvnitř veliké. Jsem zasažená tak, že se nemohu na muže ani podívat. Přemýšlet na nimi, flirtovat, ani si představit byť jen někomu dát pusu. 

Tak mě "zničil". Tak mě ranil a dva měsíce po opuštění stále nechápu, jak dokáže on líbat a jezdit si za nějakou jinou. 

Řekl mi, ano, je mi líp, ano, jsem šťastnější, vždyť ty jsi odolávala všemu, co jsem Ti nabízel a potom už Ti vadilo úplně všechno. V tomhle já tedy setrvávat nebudu. 

Vyčerpalo se to. Tečka. A byl pryč. 

A ani si za měsíc nevzpomněl na narozeniny V. Což mě taky hodně ranilo. A to mu nikdy neodpustím. 

Ale každý jsme jiný. Každý jsme z jiného těsta. 

Každý umíme vymazat paměť jinak a za určitou dobu. 

Snad se mi to povede co nejdřív. Moc bych si to přála. 

Problém je moje hlava. Chemické procesy v ní. Neumím je ovlivnit. Zabránit jim. Potrvá- li to ještě chvíli, měla bych s tím někam zajít. Nebo mě to zničí. 

Jste-li tu někdo, kdo jste zažil něco podobného, napište mi. 

Jak jste se ze zklamání dostávali. A za jak dlouho vás to přešlo. 

(jiný vztah nechci. Asi zatím. A ani nevím, jestli mi hlava někdy dovolí další)

Takže od nuly až na vrcholky ....hor...