Nula

 Kamarádka mi poradila, abych si psala deníček. 

Svůj. Žádný společný blog. Tak jsem tady. a pokusím se sesumírovat myšlenky, popsat přítomnost a minulost a poučit se z minulosti. 

Poznáte mě, já jsem ta nešťastná, který tu poslední měsíce psala. Já jsem ta ublížená, ale musím to nějak překonat a musím jít dál. 

Mám syna. Mám sama sebe. To je myslím do začátku DOST. 

Udělala jsem v minulosti hodně chyb. Dokonce i hodně zásadních kterých fakt lituji. Ale čas se nedá vrátit. Čas se dá jen zanalyzovat a musí se koukat dopředu. 

Nevím, kam mě život zavede, nevím, co mi připraví, ale vím, že já zatím připravená nejsem. 

Moje zklamání je uvnitř veliké. Jsem zasažená tak, že se nemohu na muže ani podívat. Přemýšlet na nimi, flirtovat, ani si představit byť jen někomu dát pusu. 

Tak mě "zničil". Tak mě ranil a dva měsíce po opuštění stále nechápu, jak dokáže on líbat a jezdit si za nějakou jinou. 

Řekl mi, ano, je mi líp, ano, jsem šťastnější, vždyť ty jsi odolávala všemu, co jsem Ti nabízel a potom už Ti vadilo úplně všechno. V tomhle já tedy setrvávat nebudu. 

Vyčerpalo se to. Tečka. A byl pryč. 

A ani si za měsíc nevzpomněl na narozeniny V. Což mě taky hodně ranilo. A to mu nikdy neodpustím. 

Ale každý jsme jiný. Každý jsme z jiného těsta. 

Každý umíme vymazat paměť jinak a za určitou dobu. 

Snad se mi to povede co nejdřív. Moc bych si to přála. 

Problém je moje hlava. Chemické procesy v ní. Neumím je ovlivnit. Zabránit jim. Potrvá- li to ještě chvíli, měla bych s tím někam zajít. Nebo mě to zničí. 

Jste-li tu někdo, kdo jste zažil něco podobného, napište mi. 

Jak jste se ze zklamání dostávali. A za jak dlouho vás to přešlo. 

(jiný vztah nechci. Asi zatím. A ani nevím, jestli mi hlava někdy dovolí další)

Takže od nuly až na vrcholky ....hor...